Carl Rogers je všeobecně považován za jednoho z nejvýznamnějších myslitelů v oblasti psychologie. Je známý především díky rozvoji psychoterapeutické metody zvané terapie zaměřená na klienta a jako jeden ze zakladatelů humanistické psychologie.
Životopis Carla Rogerse
Carl Ransom Rogers se narodil v roce 1902 v Oak Hill ve státě Illinois. Jeho otec byl stavební inženýr a matka žena v domácnosti; byl čtvrtým ze šesti dětí. Rogers měl již od útlého věku dobré školní výsledky: začal číst před pátým rokem věku a byl schopen přeskočit mateřskou školu a první třídu.
Když mu bylo 12 let, přestěhovala se jeho rodina z předměstí na venkov do zemědělské oblasti. V roce 1919 se zapsal na Wisconsinskou univerzitu jako student zemědělství. Po účasti na křesťanské konferenci v Číně v roce 1922 však Rogers začal pochybovat o své volbě povolání. Později změnil obor na historii a plánoval stát se duchovním.
V roce 1924 ukončil Wisconsinskou univerzitu s bakalářským titulem v oboru historie a zapsal se na Union Theological Seminary, načež v roce 1926 přestoupil na Teachers College of Columbia University, kde dokončil magisterské studium.
Jedním z důvodů, proč se rozhodl zanechat studia teologie, byl studentský seminář o náboženství, který v něm vyvolal pochybnosti o jeho víře. Další inspirací pro jeho přechod ke studiu psychologie byl kurz, který na Kolumbijské univerzitě vedla psycholožka Leta Stetter Hollingworthová.
Rogers považoval psychologii za způsob, jak pokračovat ve studiu mnoha životních otázek, aniž by se musel přihlásit k nějaké konkrétní doktríně. Rozhodl se zapsat do programu klinické psychologie na Kolumbijské univerzitě a v roce 1931 dokončil doktorát.
Kariéra
Po získání doktorátu Rogers řadu let pracoval na akademické půdě, zastával pozice na Ohio State University, University of Chicago a University of Wisconsin.
V této době Rogers rozvinul svůj přístup k terapii, který zpočátku nazýval „nedirektivní terapie“. Tento přístup, při němž terapeut vystupuje spíše jako facilitátor než jako vedoucí terapeutického sezení, se nakonec stal známým jako terapie zaměřená na klienta nebo též jako rogersovská psychoterapie.
V roce 1946 byl Rogers zvolen prezidentem Americké psychologické asociace. Rogers napsal 19 knih a řadu článků, v nichž nastínil svou humanistickou teorii. Mezi jeho nejznámější díla patří Terapie zaměřená na klienta (1951), Být sám sebou (1961) a Způsob bytí (1980).
Po určitých konfliktech na katedře psychologie Wisconsinské univerzity přijal Rogers místo na Western Behavioral Studies Institute (WBSI) v La Jolla v Kalifornii. Nakonec spolu s několika kolegy opustil WBSI a založil Centrum pro studium člověka (Center for Studies of the Person, CSP).
V roce 1987 byl Rogers nominován na Nobelovu cenu míru. Ve své práci v oblasti psychoterapie zaměřené na klienta pokračoval až do své smrti v roce 1987.
Důležité teorie
Sebeaktualizace
Rogers věřil, že všichni lidé mají vrozenou potřebu růst a využívat svůj potenciál. Tato potřeba dosáhnout seberealizace je podle něj jedním z hlavních motivů, které řídí chování.
Bezpodmínečné pozitivní přijetí
Aby byla psychoterapie úspěšná, je podle Rogerse nezbytné, aby terapeut poskytoval klientovi bezpodmínečný pozitivní respekt. To znamená, že terapeut přijímá klienta takového, jaký je, a umožňuje mu vyjádřit pozitivní i negativní pocity bez odsuzování a výčitek.
Rozvoj vlastního já
Rogers věřil, že utváření zdravého sebepojetí je nepřetržitý proces, který je formován životními zkušenostmi člověka. Lidé se stabilním sebepojetím mají tendenci mít větší sebedůvěru a účinněji se vyrovnávat s životními výzvami.
Rogers předpokládal, že sebepojetí se začíná vyvíjet v dětství a je silně ovlivněno výchovou. Rodiče, kteří svým dětem nabízejí bezpodmínečnou lásku a úctu, mají větší pravděpodobnost, že budou podporovat zdravé sebepojetí. Děti, které mají pocit, že si musí lásku rodičů „zasloužit“, mohou mít nakonec nízké sebevědomí a pocity nehodnosti.
Kongruence
Rogers také naznačuje, že lidé mají tendenci mít představu o svém „ideálním já“. Problém spočívá v tom, že naše představa o tom, kým si myslíme, že bychom měli být, se ne vždy shoduje s naším vnímáním toho, kým jsme dnes. Když se naše představa o sobě neshoduje s naším ideálním já, nacházíme se ve stavu inkongruence.
Rogers věřil, že přijímáním bezpodmínečné pozitivní úcty a snahou o seberealizaci se však lidé mohou přiblížit dosažení stavu kongruence.
Plně fungující člověk
Rogers navrhoval, že lidé, kteří neustále usilují o naplnění své aktualizační tendence, se mohou stát tím, co označoval jako plně funkční. Plně funkční člověk je ten, kdo je zcela kongruentní a žije v daném okamžiku.
Stejně jako řada dalších aspektů jeho teorie hraje i bezpodmínečný pozitivní ohled zásadní roli při rozvoji plného fungování. Ti, kterým se dostává nehodnotící podpory a lásky, si mohou vypěstovat sebeúctu a sebedůvěru, aby byli těmi nejlepšími lidmi, jakými mohou být, a mohli naplno využít svůj potenciál.
Podle Rogerse má plně fungující člověk některé z následujících charakteristik:
-
flexibilní sebepojetí
-
otevřenost vůči zkušenostem
-
schopnost žít v harmonii s ostatními
-
Bezpodmínečný respekt k sobě samému
Přínos pro psychologii
Carl Rogers měl díky svému důrazu na lidský potenciál obrovský vliv na psychologii i vzdělávání. Kromě toho je mnohými považován za jednoho z nejvlivnějších psychologů 20. století. Více psychoterapeutů uvádí Rogerse jako svůj hlavní vliv než kteréhokoliv jiný psychologa.
Jak popsala jeho dcera Natalie Rogersová, byl „vzorem soucitu a demokratických ideálů ve svém vlastním životě i ve své práci pedagoga, spisovatele a terapeuta „.
Jeho vlastními slovy: „Zkušenost je pro mě nejvyšší autoritou. Prubířským kamenem platnosti je má vlastní zkušenost. Žádná myšlenka jiného člověka ani žádná z mých vlastních myšlenek není tak směrodatná jako moje zkušenost. Právě ke zkušenosti se musím znovu a znovu vracet, abych objevil bližší přiblížení k pravdě, jak se ve mně stává.“ – Carl Rogers, Způsob bytí.